Člověk si v poslední době od krajiny
víc bere, než jí dává. Po druhé světové válce
u nás docházelo ke scelování polí a k rozorávání
mezí a polních cest, které byly v české krajině po generace a dávaly
jí tvář. Zanikla spousta rozptýlené zeleně, klesla rozmanitost rostlinných
a živočišných druhů úbytkem jejich přirozeného prostředí.
Teď dochází ve větším měřítku ke kácení
alejí podél silnic. Tím se ztrácí jeden z nejvýznamnějších
znaků české krajiny. Volná krajina kolem měst mizí na úkor nové výstavby,
vznikající v režii developerů pod heslem „po nás potopa“.
Ostatní se potom diví, že nemají kam a hlavně kudy jít.
Je na současné generaci, aby postoj k využívání krajiny změnila, začala
si jí vážit, vrátila jí přirozený charakter a pohostinnost pro rostliny,
živočichy, ale i člověka. Je třeba si uvědomit, že veškeré změny
v krajině, které člověk provádí, jsou nevratné a musí se proto
řídit jasnými pravidly.
Podoba české krajiny nám není lhostejná, proto přispíváme k její
obnově projekcí citlivě řešených úprav (biokoridory, biocentra, aleje,
doplňková zeleň cest, zeleň podél vodotečí a vodních ploch).
